PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŘÍČINY (kauzální adverbiále)
V tradičních mluvnicích vyjádření okolnosti tak, že jde o okolnost způsobující platnost obsahu věty, tj. příčina nebo důvod; k rozdílu viz dále (určení vyjadřující důvod se někdy nazývá příslovečné určení důvodu). Protože taková „způsobující“ okolnost je vždy nějaká událost, primárně se p.u.p. vyjadřuje vedlejšími větami příčinnými / vedlejšími větami důvodovými se spojkami, které se vyskytují jen v těchto vedlejších větách: protože, poněvadž, jelikož, ježto; a se spojkou že a odkazovacím výrazem v maticové větě: proto, že; kvůli tomu, že ... (k rozdílu mezi (1a) a (1b) viz ↗restriktivní věta spojková):
(1) | a. | Potrubí popraskalo, protože // poněvadž // jelikož // ježto byl v noci mráz |
b. | Potrubí popraskalo proto // kvůli tomu, že byl v noci mráz |
Interpretaci p.u.p. mohou získat i jiné výrazy než příčinné věty: adverbia proč a proto, která mají interpretaci příčinnou i účelovou; předložkové skupiny s interpretací p.u.p. obsahují předložky, které taky nevyjadřují jen význam příčiny, podobě jako nominální skupiny: Potrubí popraskalo mrazem // od mrazu. Nejvíc příčinnostní sémantiky lze vytvořit předložkovou skupinou obsahující nepůvodní předložku jako vinou, kvůli, zásluhou, díky … (Potrubí popraskalo vinou mrazu); přinášejí si původní sémantiku výrazů, z nichž vznikly, a pokud nevybledla, má vliv na jejich distribuci: Potrubí popraskalo vinou / *zásluhou mrazu × Zvítězili jsme *vinou / zásluhou vynikající obrany. P.u.p. se pokládá se za druh příslovečného určení příčinného v širokém smyslu / příčinnostního.
Za p.u.p. se nepovažují věty se spojkami neboť, vždyť, totiž, pokládané za hlavní věty vyjadřující příčinu n. důvod a mající funkci vysvětlovací, a proto jsou vždy postponované.
Věty vyjadřující příčinu, ať vedlejší n. hlavní, jsou částí příčinného souvětí, věty vyjadřující důvod, vedlejší i hlavní, jsou částí důvodového souvětí; mnohdy se nicméně oba termíny používají jako synonyma.
V novější literatuře se struktury s tzv. příčinnými větami vykládají velmi různě, což je mj. důsledkem toho, zda se při popisu vychází od (1) mezipropozičních sémantických vztahů, n. od (2) významu spojovacích prostředků. V rámci pojetí (1), u nás reprezentovaného ✍MČ 3 (1987), hraje centrální roli pojem kauzální nexus, který se definuje jako jednosměrný a různě silný vztah dvou událostí (doprovázení / souvýskytu / způsobování a b), přičemž se předpokládá buď to, že tento nexus má ontologický statut, n. že je to – jakožto výtvor člověka umožňující mu interpretovat a prognostikovat události – kategorie ryze gnoseologická (tím se zabývá teorie kauzality zvl. ve filozofii). V tradici klasické analýzy se složka a kauzálního nexu sémanticky dělí na (i) vlastní příčinu // Realgrund, tj. jev působící povahy fyzické (Potrubí popraskalo, protože byl v noci mráz), a na (ii) důvod // Beweggrund, tj. motiv jednání (X. Y. byl prohlášen nevinným, protože nebyl dostatek důkazů); proti tomu stojí důvod // Beweisgrund, viz níže; viz u nás Daneš v ✍VT (1985). V rámci pojetí (2) se buď dospívá k výsledkům srovnatelným s těmi, k nimž lze dospět v rámci (1) – u nás Svoboda v ✍Sou (1972), Běličová & Sedláček v ✍SS (1990), n. se z významu spojek odvozuje, že onen vztah, který se příčinným souvětím vyjadřuje, je vztah dvou složek předpokládající (víru v) nevyjádřenou složku třetí c, mající povahu nějaké normy / obvyklé obsahové souvislosti, vůči níž složky a a b představují podmnožiny n. prvek. Podle charakteru této třetí složky se rozlišují věty založené na (α) přírodních zákonech, v nichž vedlejší věta vyjadřuje příčinu (Potrubí popraskalo, protože byl v noci mráz), na (β) sociálních pravidlech a normách jednání, v nichž vedlejší věta vyjadřuje důvod (Všechny zkoušky skládala bez problémů, protože měla talent), na (γ) sémantické ekvivalenci (Tato věta je dvoučlenná, protože obsahuje podmět a přísudek) apod.
Spojka typu protože vzhledem k (γ) tedy nemůže mít kauzální význam, nýbrž je prostředkem vyvozování závěru/konkluzivity (mluví se někdy proto o argumentačních spojkách). Schémata mající modelovat vyvození závěru bývají klasicky založena na ↗modu ponens, v němž složka c reprezentuje vyšší premisu, ale obsahují další složky, které mají např. zajistit, aby uvedení pouze jednoho jevu jakožto složky a mohlo být interpretováno jako příčina/důvod platnosti složky b: Protože pršelo, Petr zmokl = (c) „Jestliže prší a jestliže je člověk ve volném prostoru a jestliže si nevezme deštník a jestliže ..., člověk zmokne“ (řešení na principu exhaustivity, tj. vyjádřena je jen jedna z příčin a předpokládá se, že ostatní jsou platné taky). Klasickým modelem je ✍Toulminovo (1974) argumentační schéma (viz ↗argumentace) n. tzv. reflexivní průběh vyvozování závěru u ✍von Wrighta (1977), srov. jeho rozpracování u ✍Kleina (1987), u nás u ✍Karlíka (1995).
V rámci koncepcí typu (1) se – při uvažování o způsobech jaz. vyjádření kauzálního nexu „příčina-následek“ většinou dospívají k závěru, že forma „protože a, b“ je konvertovatelná na formu „a, takže b“; v koncepcích (2) se k takovému řešení buď nedospívá, n. se o něm vůbec neuvažuje; viz ↗konkluzivní vztah.
V obou koncepcích se objevuje problém rozlišení sémantické struktury spojení vět se spojkou typu protože a jejich pragmatických potencí, tj. k čemu mohou v diskurzu sloužit. Jeho řešení je diametrálně odlišné. Předpokládá se, že se větou s protože vyjadřuje:
(a) příčina n. důvod platnosti maticové věty: (a1) To potrubí zamrzlo, protože byl velký mráz, přičemž jako výrazový prostředek ilokučních n. textověorganizujících funkcí, např. vysvětlení, zdůvodnění, ospravedlnění, může fungovat podle některých autorů celé souvětí (jako ukazuje parafráze: „to, že zamrzlo potrubí, vysvětluji tím, že byl velký mráz“), podle jiných autorů jen věta vedlejší (jak ukazuje parafráze: „potrubí zamrzlo, a to vysvětluji tím, že byl velký mráz“);
(b) důvod pro postulování pravdivosti maticové věty („následek jako důvod pro předpoklad možné příčiny“): Protože všechny zkoušky skládala bez problémů, musela mít / určitě měla talent; viz ✍VT (1985), ✍Svoboda (1985), ✍Karlík (1995).
(c) důvod užití nějakého výrazu: Byl jsem zaveden slečnou Elsou – protože tak se jmenovala svůdná komorná – do zahrady (vsuvka);
(d) důvod ↗ilokučního aktu, např. zdůvodnění výzvy: Pošli jí telegram, protože jinak o tebe bude mít strach.
Rozdíl mezi (a) a (b) je v č. gramatikách popsán zevrubně (viz ✍VT, 1985, ✍Svoboda, 1985, ✍Karlík, 1995); jedním z nejdůležitějších je obligátní výskyt epistémického výrazu (viz ↗epistémická modalita) v maticové větě spojení (b): (a) Chodníky jsou mokré, protože pršelo × Asi pršelo, protože chodníky jsou mokré.
Rozdíl mezi (a) a (d) vynikne v dvojici ukazující různý skopus ilokuce: (a) Kam jsi se schoval, protože jsi s ním nechtěl mluvit? (= „ptám se tě: kam jsi se schoval, protože jsi s ním nechtěl mluvit?) × (d) Kam jsi se schoval, že tě nenašel? (= „ptám se tě: kam jsi se schoval?, a to (// ptám se tě) proto, že vím, že tě nenašel“). V části cizí lingvistiky se i vedlejším větám se spojkou typu protože připisuje ilokuční potenciál, a mluví se o výrazu ↗subsidiárních ilokucích (✍Rosengren(ová), 1987).
Viz také ↗adjunkt, ↗příslovečné určení.
- Běličová-Křížková, H. K systému příčinných vztahů mezivětných a členských. ČSR 24, 1979, 97–113.
- Karlík, P. Studie o českém souvětí, 1995.
- Klein, J. Die konklusiven Sprechhandlungen, 1987.
- Machová, S. Příčina v syntaxi češtiny, 1972.
- MČ 3, 1987, 100–103, 481–487.
- Nebeská, I. Poznámka k příslovečným určením příčinným. SaS 35, 1974, 21–25.
- Nebeská, I. K negaci v souvětích příčinné povahy. SaS 37, 1976, 291–307.
- Pešek, O. Argumentativní konektory v současné francouzštině a češtině. Systémové srovnání a analýza okurenční respondence, 2011.
- Rosengren, I. Begründungen und Folgerungen als kommunikative Handlungen. In Motsch, W. (ed.), Satz, Text, sprachliche Handlung, 1987, 179–197.
- Sou, 1972, 189–195.
- SS, 1990, 127–136.
- Svoboda, K. Důvod a příčina. SaS 44, 1985, 275–283.
- Toulmin, S. E. The Uses of Argument, 1974.
- VT, 1985.
- von Wright, G. H. Handlung, Norm und Intention, 1977.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŘÍČINY (poslední přístup: 22. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka